Jasně červená, barva krve

Rozhodla jsem se pro to, napsat sériovku... A ověřit, jestli mám vážně tak tenký nervy.. :DDDD Tak jsem zvědavá.. :DDD

Tik, ťak, tik, ťak.... Pořád do kola. Člověku z toho po chvilce začne hrabat, až jsem do rytmu začal pohybovat nohou. Pokus zatnout své ospalé svaly skončil nezdarem. okolo mě se rozlévalo dusno a hluboká tma. Naštěstí fakt, že jsem pod peřinou mi došel dřív, než jsem se stačil udusit. Unaveně jsem se posadil a mrkl na hodiny. Tady už taková tma nebyla. Proto jsem možná ze začátku měl problémy s ostrým světlem. Tak jsem se jak správný idiot podíval směrem k oknu. Venku jsem postřehl Oskárka. Společnost mu naštěstí nedělal ani jeden mrak. Nebo jsem ho přes tu malou škvírku, kterou mi oční víčka dovolila žádné nezahlédl. Dnes bude krásný den. Znova se můj pohled vrátil k hodinám na zdi. Podle všeho bylo půl  jedné odpoledne. Vystřelil jsem co nejrychleji z postele a začal se oblékat jako správný kultivovaný člověk. Hodil jsem na sebe jediné čisté triko, které jsem na zemi našel a kalhoty s památka na večeři. Vyběhl jsem z pokoje, oznámit svůj odchod rodičům. Nic nenamítali. Pokusil jsem se co nejrychleji jak to jde opustit motel, ale na prvním schodě ze shora jsem uklouzl a kdybych se nedržel zábradlí... Ale přežil jsem, tak jsem neměl na výběr a pospíchal do starého parku.

Vůně rozkvetlých stromů mě zasáhla jako neviditelná stěna. Zastavil jsem se a začal hledat. Opar z horka mi to neulehčoval. Ale někde poblíž jsem slyšel silnici. Zmateně jsem se rozhlížel, až jsem našel houpačky. A byla tam. Houpala se a připadala mi osamělejší, než normálně. Bolelo mě z toho u srdce. Tep se mi jako obvykle zrychlil. Sprintem jsem se k ní udýchaný přiřítil, usadil se na volnou houpačku nalevo od ní a začal ze sebe sypat omluvy. V tomto mi připomínala učitelku. Poslouchala, nepřerušila mě a nakonec, až mi došla slova, pouze kývla. Jako by tomu ani nevěřila...

Celou dobu se nepřestávala dívat do země. Vypadala smutně. Až teď jsem si všiml, že má na sobě mikinu a na klíně jí podřimuje černá kočka. Nebo možná to je kocour? Nevím, takhle na první pohled to bohužel nepoznám. Měl hedvábně hezký kožíšek. Byl by z něho dokonalá šálka.  (Byl malej. Delší šála jak dvacet centimetrů by z něj nebyla.) Šálka z Mikeše? (Mikeš jsem mu začal říkat já. Nevím, jak se jmenuje a ani jsem neměl nikdy potřebu to vědět. Mikeš je pro mě dostačující.) Neubránil jsem se úsměvu. Za toto bych byl ukamenován. Alen tu protivnou kočku milovala.

Konverzaci začala ona. Neptal jsem se ji, proč kočku nenechala doma, nebo proč má mikinu, i když je třicet ve stínu. Odpověď totiž znám a na některé věci se neptá. Obzvláště, když odpověď vědět nechci. A konverzace o prázdninách je lepší téma do parku.

"Hey,  ale já...opravdu nenávidím léto!" Její hlas zněl i přes nepatrný náznak vzteku smutně. Nebo zklamaně? Tyto dvě věci se mi pletou. Stejnak myslím, že jenom dramatizovala. Objal bych ji, kdybych se nebál, že při sebemenším doteku mi Mikeš uhryzne palec. Konverzovali jsme sice dál, ale šlo to od deseti k pěti. Tak jsem se radši začal houpat, ale jak byli ty houpačky x let staré, tak skřípot probudil kočku na jejím klíně. Nenávistně se na mě podívala a zřejmě ruka, která jí začala hladit po těle jí byla stejně nepříjemná, tak se zvedla a utekla k nejbližší cestě domů. Alen vstala, že ji dostihne a zamířila směrem, odkud byl slyšet motor aut. Pokusila se jí dohonit, ale kočka byla rychlejší. Vlastně byla nejrychlejší. Za ní jsem nechal Alen a já to celé uzavíral. Byla to zábava proplétat se uličkama parku. Jen jsem měl z vedra zamlžené vidění. Připadalo mi, jako bychom byli zase ti dvě děti, co nechcou z nějakého důvodu domů, tak si tu hrajou na honěnou. A zase tolik jsme nevyrostli. Užíval jsem si to a myslím že ona taky.

Zamířili jsme do ulic. Oba jsme se nahlas smáli. Lidi se po nás začali otáčet. Ale nám to nepřijde divné. Když se někdo baví, trapné to snad není. No ne? Dnes bych se ale možná zastavil. I když... Ne pokračoval bych. Nejradši na ni mám, že nikdy nevím co udělá. Dnes jsem to opravdu nečekal. Skočila do silnice, i když semafor ukazoval červenou, JASNĚ ČERVENOU!

Nevím, co jí ta havárie všechno poškodila, ale co vím je, že jsi to nemohla přežít. Náklaďák slyšel křik trochu moc pozdě. Vmáčkla se přímo do jeho pravého světla. Jeden střep musel zasáhnout některou z tepen, nevím jestli krční, nebo na zápěstí. Možná obě. Každopádně byla nasáklá krví. Nevím proč, ale  jsem přesvědčen, že umřela zadušením vůně vlastních vlasů. Voněli po jasmínu. Vím to. Tu vůni jsem miloval.  Já sám jsem dýchal prázdnotu a nemohl tomu uvěřit. Je to lež!? Posměch tohoto vedra!? Musí to být halucinace!

"Co vidíš je přesně to, co jsi dostal!" Slyšel jsem ten hlas jasně a zřetelně. Ale mozek mi nechtěl zpracovat tuto větu. Rozuměl jsem jednotlivým slovům, ale celku ne. Z očí se řinuly slzy, ale nezavřel jsem je. Měl jsem je otevřené jak nejvíc to šlo a díval se na její bezvládné, zkrvavení tělo. Ústa jsem si zakryl rukama, abych utlumil  můj řev. Pohled na ni bolel, ale nemohl jsem odtrhnout od ní oči. Nesměl jsem. Musel jsem  čekal na něco. Na nepatrné mrknutí, zvednutí hrudníku, nějaký záškub, sebemenší pohyb. Nějaký důkaz že není... A na semaforu pro chodce prudce zazářila zelená.

Vím, že jsem řval. Vím to, ale neslyšel jsem se. Neslyšel jsem, jak se lidi přichází podívat, co se tu děje, neslyšel jsem nic. Nic kromě zpěvu cvrčků. Donutil jsem se podívat na nebe. Od poledne se vůbec nezměnilo. Bylo modré. Pak mě zachvátila temnota.

Oči jsem otevřel za zvuku tikání hodin. Možná bych si myslel, že to byl pouze sen a já jsem pod peřinou, ale pod mou tam nejsou hodiny. Bylo jich tu stovky. Některé utíkaly rychleji, některé pomaleji a některé se zastavili úplně. Ale i přesto všechny vypadali naprosto stejně. Celé bílé, černé ručičky a tipoval bych tak asi pět centimetrů od sebe na všech stranách. Najednou jsem se tam zjevil já. I přesto, že jsem se na sebe pouze díval. Možná to byl klon..? Pokud ano, byl špatně naprogramovaný. Měl černé vlasy a já blonďaté až skoro bílé. Proběhl kolem a o jedny hodiny si otřel ruku. Tam kde se dotkl se objevila krev.

Posadil jsem se na postel. Mohl jsem slyšet tikot mích hodin. Byl jsem zpět ve svém pokoji. Byl jsem v pyžamu, ale šok mi nedovolil ještě myslet. Zřejmě posměch mé předtím vyzvánějící hlavy. Podíval jsem se na hodiny. Na mobilu, ty na zdi mě pořád děsily. Byli stejné jako v té místnost. Mobil ukazoval 14.Srpna, 12:28 po poledni. Nechápal jsem to. Už jsem nebyl tak pohodoví, bezstarostný. Něco otřáslo mými základy. Včera bylo 14. Srpna!

Hm... Upravovala jsem to minimálně desetkrát, takže pokud se vám to nelíbí, tak prosím. Mě už se to znova číst nechce. A ne, nevím jak gradovat!