Jasně červená, barva krve

Rozhodla jsem se pro to, napsat sériovku... A ověřit, jestli mám vážně tak tenký nervy.. :DDDD Tak jsem zvědavá.. :DDD

Tik, ťak, tik, ťak.... Pořád do kola. Člověku z toho po chvilce začne hrabat, až jsem do rytmu začal pohybovat nohou. Pokus zatnout své ospalé svaly skončil nezdarem. okolo mě se rozlévalo dusno a hluboká tma. Naštěstí fakt, že jsem pod peřinou mi došel dřív, než jsem se stačil udusit. Unaveně jsem se posadil a mrkl na hodiny. Tady už taková tma nebyla. Proto jsem možná ze začátku měl problémy s ostrým světlem. Tak jsem se jak správný idiot podíval směrem k oknu. Venku jsem postřehl Oskárka. Společnost mu naštěstí nedělal ani jeden mrak. Nebo jsem ho přes tu malou škvírku, kterou mi oční víčka dovolila žádné nezahlédl. Dnes bude krásný den. Znova se můj pohled vrátil k hodinám na zdi. Podle všeho bylo půl  jedné odpoledne. Vystřelil jsem co nejrychleji z postele a začal se oblékat jako správný kultivovaný člověk. Hodil jsem na sebe jediné čisté triko, které jsem na zemi našel a kalhoty s památka na večeři. Vyběhl jsem z pokoje, oznámit svůj odchod rodičům. Nic nenamítali. Pokusil jsem se co nejrychleji jak to jde opustit motel, ale na prvním schodě ze shora jsem uklouzl a kdybych se nedržel zábradlí... Ale přežil jsem, tak jsem neměl na výběr a pospíchal do starého parku.

Vůně rozkvetlých stromů mě zasáhla jako neviditelná stěna. Zastavil jsem se a začal hledat. Opar z horka mi to neulehčoval. Ale někde poblíž jsem slyšel silnici. Zmateně jsem se rozhlížel, až jsem našel houpačky. A byla tam. Houpala se a připadala mi osamělejší, než normálně. Bolelo mě z toho u srdce. Tep se mi jako obvykle zrychlil. Sprintem jsem se k ní udýchaný přiřítil, usadil se na volnou houpačku nalevo od ní a začal ze sebe sypat omluvy. V tomto mi připomínala učitelku. Poslouchala, nepřerušila mě a nakonec, až mi došla slova, pouze kývla. Jako by tomu ani nevěřila...

Celou dobu se nepřestávala dívat do země. Vypadala smutně. Až teď jsem si všiml, že má na sobě mikinu a na klíně jí podřimuje černá kočka. Nebo možná to je kocour? Nevím, takhle na první pohled to bohužel nepoznám. Měl hedvábně hezký kožíšek. Byl by z něho dokonalá šálka.  (Byl malej. Delší šála jak dvacet centimetrů by z něj nebyla.) Šálka z Mikeše? (Mikeš jsem mu začal říkat já. Nevím, jak se jmenuje a ani jsem neměl nikdy potřebu to vědět. Mikeš je pro mě dostačující.) Neubránil jsem se úsměvu. Za toto bych byl ukamenován. Alen tu protivnou kočku milovala.

Konverzaci začala ona. Neptal jsem se ji, proč kočku nenechala doma, nebo proč má mikinu, i když je třicet ve stínu. Odpověď totiž znám a na některé věci se neptá. Obzvláště, když odpověď vědět nechci. A konverzace o prázdninách je lepší téma do parku.

"Hey,  ale já...opravdu nenávidím léto!" Její hlas zněl i přes nepatrný náznak vzteku smutně. Nebo zklamaně? Tyto dvě věci se mi pletou. Stejnak myslím, že jenom dramatizovala. Objal bych ji, kdybych se nebál, že při sebemenším doteku mi Mikeš uhryzne palec. Konverzovali jsme sice dál, ale šlo to od deseti k pěti. Tak jsem se radši začal houpat, ale jak byli ty houpačky x let staré, tak skřípot probudil kočku na jejím klíně. Nenávistně se na mě podívala a zřejmě ruka, která jí začala hladit po těle jí byla stejně nepříjemná, tak se zvedla a utekla k nejbližší cestě domů. Alen vstala, že ji dostihne a zamířila směrem, odkud byl slyšet motor aut. Pokusila se jí dohonit, ale kočka byla rychlejší. Vlastně byla nejrychlejší. Za ní jsem nechal Alen a já to celé uzavíral. Byla to zábava proplétat se uličkama parku. Jen jsem měl z vedra zamlžené vidění. Připadalo mi, jako bychom byli zase ti dvě děti, co nechcou z nějakého důvodu domů, tak si tu hrajou na honěnou. A zase tolik jsme nevyrostli. Užíval jsem si to a myslím že ona taky.

Zamířili jsme do ulic. Oba jsme se nahlas smáli. Lidi se po nás začali otáčet. Ale nám to nepřijde divné. Když se někdo baví, trapné to snad není. No ne? Dnes bych se ale možná zastavil. I když... Ne pokračoval bych. Nejradši na ni mám, že nikdy nevím co udělá. Dnes jsem to opravdu nečekal. Skočila do silnice, i když semafor ukazoval červenou, JASNĚ ČERVENOU!

Nevím, co jí ta havárie všechno poškodila, ale co vím je, že jsi to nemohla přežít. Náklaďák slyšel křik trochu moc pozdě. Vmáčkla se přímo do jeho pravého světla. Jeden střep musel zasáhnout některou z tepen, nevím jestli krční, nebo na zápěstí. Možná obě. Každopádně byla nasáklá krví. Nevím proč, ale  jsem přesvědčen, že umřela zadušením vůně vlastních vlasů. Voněli po jasmínu. Vím to. Tu vůni jsem miloval.  Já sám jsem dýchal prázdnotu a nemohl tomu uvěřit. Je to lež!? Posměch tohoto vedra!? Musí to být halucinace!

"Co vidíš je přesně to, co jsi dostal!" Slyšel jsem ten hlas jasně a zřetelně. Ale mozek mi nechtěl zpracovat tuto větu. Rozuměl jsem jednotlivým slovům, ale celku ne. Z očí se řinuly slzy, ale nezavřel jsem je. Měl jsem je otevřené jak nejvíc to šlo a díval se na její bezvládné, zkrvavení tělo. Ústa jsem si zakryl rukama, abych utlumil  můj řev. Pohled na ni bolel, ale nemohl jsem odtrhnout od ní oči. Nesměl jsem. Musel jsem  čekal na něco. Na nepatrné mrknutí, zvednutí hrudníku, nějaký záškub, sebemenší pohyb. Nějaký důkaz že není... A na semaforu pro chodce prudce zazářila zelená.

Vím, že jsem řval. Vím to, ale neslyšel jsem se. Neslyšel jsem, jak se lidi přichází podívat, co se tu děje, neslyšel jsem nic. Nic kromě zpěvu cvrčků. Donutil jsem se podívat na nebe. Od poledne se vůbec nezměnilo. Bylo modré. Pak mě zachvátila temnota.

Oči jsem otevřel za zvuku tikání hodin. Možná bych si myslel, že to byl pouze sen a já jsem pod peřinou, ale pod mou tam nejsou hodiny. Bylo jich tu stovky. Některé utíkaly rychleji, některé pomaleji a některé se zastavili úplně. Ale i přesto všechny vypadali naprosto stejně. Celé bílé, černé ručičky a tipoval bych tak asi pět centimetrů od sebe na všech stranách. Najednou jsem se tam zjevil já. I přesto, že jsem se na sebe pouze díval. Možná to byl klon..? Pokud ano, byl špatně naprogramovaný. Měl černé vlasy a já blonďaté až skoro bílé. Proběhl kolem a o jedny hodiny si otřel ruku. Tam kde se dotkl se objevila krev.

Posadil jsem se na postel. Mohl jsem slyšet tikot mích hodin. Byl jsem zpět ve svém pokoji. Byl jsem v pyžamu, ale šok mi nedovolil ještě myslet. Zřejmě posměch mé předtím vyzvánějící hlavy. Podíval jsem se na hodiny. Na mobilu, ty na zdi mě pořád děsily. Byli stejné jako v té místnost. Mobil ukazoval 14.Srpna, 12:28 po poledni. Nechápal jsem to. Už jsem nebyl tak pohodoví, bezstarostný. Něco otřáslo mými základy. Včera bylo 14. Srpna!

Hm... Upravovala jsem to minimálně desetkrát, takže pokud se vám to nelíbí, tak prosím. Mě už se to znova číst nechce. A ne, nevím jak gradovat!

I have secret

A je to tu zase. V nekonečné smyčce se mi tu přehrává Secret od The Pierces... Pokud se vám to nechce hledat, což dokonale chápu, jde v ní v podstatě o to, že dva tajemství udrží, pokud je jeden z nich mrtví... Ale když se nad tím zamyslím, je to docela zajímaví názor a rozhodla jsem se jej přebrat a trochu poupravit.. :D

Tajemství... Nepříjemná pravda o které nechceme, aby ji někdo věděl. Ale proč se s ní tedy svěřujeme? Nedává to smysl. Jedině, že nějaký zvrácený kousek našeho já chce, aby se o tom mluvilo. Neboť je zaručeno, že tajemství se na povrch dostane. Jako žena jsem na tajemství, drby ujetá.. Ale zajímal by mě i pohled muže. Nejspíš by to bylo něco ve smyslu "To je pro ženský..." Ale je pravda, že já muže neznám, nechápu, ale fascinují mě. Vlastně mě fascinují obě pohlaví. Jak můžou pohlaví homo sapiens  se tak lišit? Vždyť mají stejnou anatomii... Až na pár vyjímek. Ale co by se stalo, kdybychom byli hermafroditi? Asi by zavládla studená válka mezi tábory "Miluju drby" "Sport a nebo nic" a "Mít tak určitý pohlaví, jsem gay" Trvala by jak dlouho? Budu poetická 1000 let!

Proč tajemství radši svěřujeme lidem přes internet, které neznáme, než aby jsme se s ním svěřili někomu, komu věříme? Je to zvláštní. Já osobně nechci vidět jeho/její odsuzující pohled. Zlomilo by mě to. No možná ne, ale nechci to mezi námi zkazit, takže je to příjemnější, když dotyčného nevidím...

Má každý své tajemství? Určitě ano. Tajemství je to jediné, co nám udržuje zdraví rozum. A věta "Mi s partnerem si říkáme všechno" je lež na první pohled. Přeci kdyby o nás někdo věděl vše a mi o něm věděli vše, zevšedněl by, zešedivěl a stal se nezajímavým. A navíc je moc málo času. Ale mám v plánu udělat průzkum. Průzkum tajemstvích. Nebudu je psát na web, ale jen tak. Do nějakého sešitu. Můžete to udělat taky. Mohlo by to pomoci k pochopení člověka. Třeba jeho tajemství je, že je gay, proto se mu nepostavil, když mě viděl ve sprše nahou.. A podobně.. (Není to vlastní zkušenost, ale byla by to zábava... :D) Vlastně existuje mnoho knih tajemstvích.. Asi o nich ještě něco napíšu...

Deníčky.. Velká kniha plná šťavnatých drbů. Proč si ho lidi píšou? Na později? Aby si někdy zavzpomínali? Aby je ukázali svým vnoučatům? Nevím, je to pro mě záhada. Ale za to můžou mé nervy co zdrhli z kýblu... A mé náhradní jsem při mé šikovnosti ztratila. Nu což. Nervy nekoupíte v supermarketu. Škoda.

Asi by bylo vhodné napsat sem tajemství... Mé tajemství. Nepodporuji kyber-šikanu... Ale já nevím co naspat. Je toho tolik.... Muhehe.. Já vám nic neřeknu! Cause two can keep a secret
If one of them is dead…

Náhlé procitutí

Bylo nebylo. V jednom dalekém království žila středně chudá dívka s velkou vášní a úsměvem pro každého... Ale tento příběh bohužel není o Martině... Je o mě.. Jako naneštěstí celí můj blog... Nenáviďte mě, zastřelte mě, znásilněte mě, je mi to fuk...  Nazvěte mě pozérem... Máte pravdu. Nazvěte mě děvkou, já to nepopřu...

Na blogu jsem nebyla už dlouho... Hodně se toho změnilo... Plánuju velkou čistku... Ale to až později... Teď co se změnilo... Od jeptišky jsem přešla na mrchu v celibátu... Je mi přece jen čtrnáct a bydlím s rodiči... V týdnu stráveném se sborem  anglii a smradlavé Paříži jsem procitla. Byl to takoví ten okamžik, kdy se uprostřed bdění a proplouvání životem probudíte, přecvakne pár koleček a řeknete si "A je to oficiální jsem mrcha" Ptáte se kde se to ve mě vzalo? Nevím... Asi jsem se neměla dívat na film Jennifer's Body... Ale což.. Už se stalo a udělalo to ze mě to, co jsem. Ale s mojí posedlostí Amandou Sayfred to bylo asi nevyhnutelné.... Boží cesty jsou nevyzpytatelné. Někdy by to chtělo pušku a střílet tak dlouho, dokud nespadne vousatý děda ze svého obláčku... Ale nestěžuju si... Dobře možná trochu, ale život na mě není tak zlej... A když něco opravdu chci, tak to dostanu.... Možná jsem trochu rozmazlená, ale nejsme takoví všichni? Nepřemáháme se jen kvůli vlastnímu egu a popularitě k sebezapření? A pokud ano, kam až jsme kvůli tomu ochotni zajít?

Někdy by to chtělo prostě vypnout a nemyslet. Ale s mojí šíleností z absence bublinek to asi nejde... Pociťuji silnou touhu se sebrat a dojít si koupit coca-colu, ale už jen fakt, že jsem absolutně švorc my to značně kazí... Asi zešílím... Pro jednu plechovku budu asi vraždit.... Připadám si jako ve školce, když mě po obědě nutili spát a já nechtěla, akorát toto je stokrát horší... Mám abstinenční příznaky... Neustálé prohrabávání vlasů a mlácení do počítače silněji, než obvykle... Nevím, asi se vrhnu na velkou čistku a reinkarnaci blogu... A pohltím asi další šumák a poslechnu si další přednášku, že se má jen jeden denně...

I´m not your housekeeper (Johnlock...)

Wohooo... Má první veřejná yaoi povídka... Jsem nucena +18... (napsala 14letá autorka hm hm)... Ale kdo to dodržuje? Myachac hachá.... Pár... Jasně... Ale nenapsala jsem to? Jo! Napsala! Johnlock... S nima hodlám toho psát více... Asi jim založím štítek... A pak i dalším... Kdo ví... :D
PS: Pište názory a vše co máte na srdci... Bez toho se asi těžko pohnu někam dál, když nebudu znát váš názor.. :DDDD
Silně a uraženě jsem zabouchl za sebou dveře, aby to Sherlock slyšel. "Děje se něco?" Upřel na mě nechápaví, posměšný pohled, jako by to nevěděl... Nehodlal jsem s ním hrát tuhle hru. Ne, když jsem naštvaný.
"Tys mě zdrogoval!" Zařval jsem na něj naštvaně.
"Tak promiň.. Ale fantasii máš překrásnou...." Pronesl, jako by vlastně nic neudělal a natáhl po mě ruku.
"To je neuvěřitelný!" Vyhnul jsem se jí. "Já se opravdu bál, že tam je...! Dnes na tebe nemám náladu... Jdu spát. Dobrou noc.." Odešel jsem do svého pokoje, oblékl si pižamo a ulehl do postele.

Probudilo mě, až když někdo pevně uchopil můj penis. Vyjekl jsem. Sherlock se vkradl do mé postele. Zase!
"Vzbudíš Mrs Hudson" pošeptal mi do ucha svým otravný tónem "Já mám vždy pravdu", aniž by pustil mou topořící se genitálii. Začal pomalu s rukou jezdit nahoru a dolu, až byl tvrdý, jako každou noc. Kdyby to bylo jindy, otočil bych se k němu čelem, ale dnes jsem byl na něj pořád naštvaný. A navíc se mi líbilo, jak mě musel objímat, aby se dostal do místa, kam očividně chtěl.

Nejspíš to byl pozdější účinek té drogy, ale až teď mi došlo, že mám kalhoty svlečené po kolena. A jako bych to už teď nevěděl, dotkl jsem se rukou Sherlockova nahého pozadí. Vždycky měl pěkně tvarovaný zadek. Ale dnes mi přišel ohromě sexy. A to jsem ho ani neviděl. Vlastně jsem z jeho úžasného akorát vypracovaného těla a nadpozemsky nádherného obličeje neviděl nic. A přesto jsem mohl před očima v té černočerné tmě vidět jeho úšklebek. A stále nepřestával stoupat a klesat s rukou, až jsem nakonec to nevydržel a propukl v explozi.

"Promiň" omluvil jsem se mu se slzama v očích. Otočil jsem se k němu, nevšímal si, že je nahý a pevně ho objal. On mi ho opětoval. Přiznávám, brečel jsem jako malá holka. Vzdal jsem se. A i když to byl krásný pocit, byl jsem na sebe naštvaný, že jsem se mu omluvil já, i když by mělo on! Navíc, že jsem se vzdal tak snadno.

Po chvíli, jsem se rozhodl udělat něco s tlakem na mé noze. Sklonil jsem se k ní, abych měl přístup pusou a začal jsem ho pomalu olizovat. Byl pevný. A velký. Nebylo to vůbec snadné. Nikdy bych se neodvážil tuto dvaceticentimetrovou kládu vložit do úst. Pochybuju, že by se mi tam i vešla, ale byl jsem pevně rozhodnut, že dnes to zjistím. a tak jsem pomalu přestal olizovat žalud a začal jsem si ho vsouvat do úst. Sherlock naštěstí předpovídal, že mi bude zavazet postel, tak si klekl, abych to měl snadnější. Bohužel, při té příležitosti se mi vysunul z pusy. Podíval jsem se na něj a i když jsem po dlouhé době ve tmě viděl pouze jeho obrysy, věděl jsem, že se na mě dívá, jako maminka na své dítě, kterému právě vzali lízátko. Jemně mi vzal hlavu do rukou, prstama vjel do vlasů a nasměřoval mě zpět ke svému penisu. neprotestoval jsem, když začal řídit mé pohyby s hlavou. Chvílema jsem se sice dávil, ale když on neprotestoval, že občas zavadil o mé zuby....

Když jsem začal cítit, jak se něco dostává ke špičce žaludu, vzepřel jsem se a na poslední chvíli se pokusil vyndat penis z mích úst. Avšak, když jsem v ústech ucítil tu známou tekutinu, kterou tak kvůli její odpornosti a dalšímu důvodu nemám v puse rád, poznal jsem, že je pozdě. Shorlock si spokojeně vydechl, zalehl a usnul. Pravda, má sice geniální mysl a podobně, ale mohl by poznat, kdy chci od něj víc. Ale teď s ním nic nehne. Ať je moje zklamanost sebevětší. "Blbej Sherlock" pronesl jsem si pro sebe a přemýšlel nad tím, co se vlastně dnes stalo.

Ani jsem si nevšiml, že jsem usnul. Vlastně jsem to zjistil až ráno, kdy jsem vedle sebe nahmatal prázdné místo. Oblékl jsem si spodní díl pižama a vycházkovím krokem se přesunul do kuchyně. Vedle hlavy v lednici jsem si vyndal máslo a džem. K tomu jsem si nakrájel chléb a sedl si do křesla naproti žlutému, prostřílenému smajlíkovi a Sherlockovi snídající čaj a sušenky. Hádám, že byly od paní Hudsonové.

"Tak co máš dneska v plánu dělat?" Zeptal jsem se opatrně Sherlocka. Ani nevím, jestli to chci vědět.
"Nic zajímavého není. Tak nevím. Asi se půjdu projít po Londýně."
"Ach tak...." Nepřekvapilo mě to. Od té doby, kdy mu domácí zabavila pistoli se pouze prochází. A když říkám prochází, znamená to, že mě všude vleče s sebou, protože s lebkou na něj všichni zírají. Akorát nechápu, jak po včerejšku může být tak klidnej.
"Něco se stalo?" Zeptal se tím jeho nechápajícím výrazem.
"Ne vůbec nic!" Začali mi trochu docházet nervy.
"Pak nechápu tvou odpověď, protože se očividně něco děje." Pořád asi nic nepochopil.
"Ano děje Sherlocku! Nemůžeš lidi jen tak zneužít když spí a pak to ani nedokončit!" Prohlásil jsem ho s naštvaným výrazem.
"Nemůžu?" Na obličeji se mu objevil lišácký úsměv.
"Nemůžeš!"skoro jsem na něj řval. "Já nejsem nějaká uklízečka, kterou máš, jen když j potřebuješ! Já mám taky právo se rozhodnout, kdy budeme mít styk!" Pokračoval jsem umíněně.
"Nejsi?" Úsměv neupustil ani na minutu. Myslím, že si ze mě jen dělal srandu. Ale vážně mě to vytočilo.
"A kdy bys tedy chtěl mít sex?" Jeho přímočarost mě zaskočila. Odpověděl jsem tedy po pravdě.
"Teď?" Cítil jsem jak červenám.
Sherlock se jenom zasmál, ale vyhověl mi....  Bylo to drsný a dnes by mě to už neuspokojilo, ale tehdy to byl pro mě bod zlomu. Chvíle, kdy jsem se stal oficiálně Sherlockovím milence.

Po dvoudenním psaní se mi gramatika vážně opravovat nechce tak promiňte... A i ten konec je takovej střihlej... Ale není nálada....  :/ A ani inspirace....